Můj výstup na Aconcaguu

Autor: Ladislav Lazar | 18.4.2017 o 9:15 | (upravené 22.4.2017 o 9:11) Karma článku: 3,79 | Prečítané:  544x

Je třeba se vyhrabat z teplého spacáku, navléct na sebe všechno, co máme a vyrazit. Ale to se mi právě vůbec nechce. Celou noc jsem nespal, protože mě bolela hlava. Tedy přesněji pravá půlka hlavy a to je ještě protivnější. 

Tak to konzultuji s dalším členem výpravy ve vedlejším stanu, primářem interny Rosťou. Ten hned ví, že mám z té výšky prý napuchnuté sliznice, dal mi clarinasu a pro jistotu i diamox, který se dává na výškovou nemoc. Pak se všichni sebrali a vyrazili do tmy. No a já se pokusil usnout. Ještě musím představit posledními členy našeho spolku, a těmi jsou Laďa, který už deset let žije ve Švýcarsku a jeho kamarádka Elois. Oba jsou minimálně o dvacet let mladší než my ostatní a v daleko lepší kondici. Před tímto výletem si tréninkově vylezli Mont Blanc, Matterhorn, Castor a Polux a bůhví co ještě. Laďa je navíc švýcarský horský vůdce, který vodí túristy na Matterhorn,  takže se dá říct, že je velice zkušený borec. Těm bych stejně nestačil. 

Spánek ovšem nepřichází, navíc ten Diamox je silně močopudný, takže když musím během půlhodiny dvakrát ze stanu, uznávám, že už asi neusnu. Ohřívám si tedy čaj, sním pár vloček a vyrážím do tmy také. Je už skoro šest a můj plán je jasný: půjdu tak dlouho, dokud neuvidím své kamarády, jak se vracejí, no a pak se s nimi otočím také. Naděje na vrchol jsou totiž dost mizivé. Jednak vyrážíme z Nido de Condores, což je asi 1400 výškových metrů pod vrcholem a to je sakra hodně. Nad námi jsou sice ještě dva postupové tábory (Berlin a Colera), ale v těch se v minulých dnech pro silný vítr vůbec nedal postavit stan, tak jsme skončili tady. Navíc předpověď pro dnešní den není nic moc. Vítr 70km/h a z toho vyplývající nízká pocitová teplota. A můj kamarád, který na Aconcaguu provází výpravy pro nejmenovanou cestovní kancelář, mi jasně říkal: „Jak je předpověď vyšší jak padesát, tak se na to vykašli, jinak zmrzneš.“ No to se ale lehko řekne. Vlivem okolností (sesuvy půdy po velkých deštích a stupidní strážci parku) se nám výstupový den smrskl na jeden jediný a to je právě dnes. Pak už se musíme vrátit, abychom stihli letadlo.  Tak aspoň chabý pokus, aby se neřeklo.

                                                                                                                           
Do Berlina to jde samo. Tam pochopitelně ani noha a přímou cestu dál nemůžu najít, tak to beru přes Coleru, což je minimální zacházka a asi snazší cesta. Už se rozednilo, takže na Coleře registruju pár polozbořených stanů, ale jinak stále ani noha. Cestu neznám, ale ta je víceméně jasná: nahoru. Tak jo. Tady už to začíná být výživné. Hodinu za hodinou se čím dál pomaleji ploužím kolem Piedras Blancas (v překladu Bílé kameny) k Refugio Independencia a všímám si, že pode mnou jde nějaká postava o něco rychleji, než já. Takže na hřeben dorazí jen pár minut po mně. Slavná Refugio Independencia je jen dřevěná budka velikosti stanu a ještě ke všemu bez střechy. Navíc tu řádí silný nárazový vítr, před kterým se nedá nikam schovat, ale můžeme se aspoň té boudy držet, aby nás vichr neodnesl do Chile. Můj nový známý naznačuje, že to balí a jde dolů. (Po dvou dnech jsem ho opět potkal v Plaza de Mulas a zjistil jsem, že to byl mexikán. Já věren svému předsevzetí, že to zabalím, až potkám své kamarády, jdu dál. Nikdo by mi totiž nevěřil, že jsem vůbec vylezl ze stanu. Napřed si ovšem musím nasadit mačky. Takže šup dolů péřové palčáky, strčit je pěkně pod bundu aby mi nevymrzly, a holýma rukama si rvu mačky na půjčené duplexové boty. Šlo to celkem dobře, ani jsem si nevšiml, že mi trochu omrzly bříška prstů. (Celý další týden jsem si kvůli tomu nemohl pořádně ubalit cigáro).

A jde se dál. Jak jsem se vzdálil z toho prokletého místa, tak nárazy větru ustaly.  Jen silný vítr zprava, ale s tím se dá žít. Pochopitelně když má člověk pořádnou kuklu, čepici, dvě kapuce a lyžařské brýle od manželky. Asi je to tak vždycky, protože místní tomu tady říkají Cresta del Viento, tedy něco jako „větrný hřeben“. Prostě mírný traverz, který končí Canaletou a konečně vidím, jak z ní slézají čtyři postavy. To mi vlilo krev do žil a uháním, co můžu. Tedy: krok, nádech, krok, nádech a pořád dokola. Po nějaké hodině se ovšem ukázalo, že to je někdo úplně jiný. Tak sakra, kde jsou? Ploužím se čím dál pomaleji, protože terén se před Canaletou prudce zvedá. Konečně jsem pod ní. Kolmá skála, ke které jsou mi z neznámých důvodů přinýtovány dva modré barely a vlevo od skály je Canaleta, tedy španělsky „koryto“. Svah prudký tak do 35 stupňů tvořený sutí, kde dva kroky nahoru znamenají jedena půl dolů a táhne se až na vrchol, jak praví průvodce. Prostě postrach. Ale všechno zlé je k něčemu dobré, protože předchozí neobvyklé deště (a v těchto výškách sněžení) způsobily, že obávaný svah je celý vysněžený a zmrzlý, takže v mačkách se po něm pochoduje jedna báseň.  To ale poněkud předbíhám. Zatím sedím na sudu, piju, pokouším se pozřít na kost zmrzlou energetickou tyčinku a přemýšlím, kde tak ksakru můžou být mí kamarádi.  Kolik je hodin nevím, protože mé hodinky jsou skryté pod šesti vrstvami oblečení a nestojí mi za to je dolovat, ale minimálně tři hodiny být musí. Ze shora shází zástup lidí, ale to nejsou oni. Je to nějaká veliká skupina vedená dvěma guidy. Zrovna si říkám, že ještě posedím, když tu ke mně dorazil jeden z těch guidů a povídá mi, ať nahoru už nelezu, že to při svém tempu už nemůžu stihnout.  Pozoroval mě prý seshora.                    

                                                                                                                                           
Tak to mě naštval. Přece mi nebude říkat nějaký indián co mám a co nemám dělat!! A přesto, že jsem vlastně neměl v úmyslu jít dál, jsem se pěkně před ním zvedl, batoh nechal na místě a na tu Aconcaguu jsem přece jenom nakonec vylezl.  Tak.   

Své kamarády jsem nezastihl ani na vrcholu. Jak se později ukázalo, byli zpátky na Canaletě ještě dříve, než jsem tam vůbec dorazil. A jelikož se jim stejná cesta zpět zdála moc větrná a trochu nudná, použili k sestupu cestu, kterou šel Mathias Zurbriggen, který na Aconcaguu vylezl jako první už v roce 1897 a o které se v průvodci píše, že by ji dnes použil jen idiot.                                            
No, a jelikož jsem se na vrcholu nevyfotil, protože nemám foťák, tak mi stejně moc nevěří, že jsem tam opravdu byl.

 

Páčil sa Vám tento článok? Pridajte si blogera medzi obľúbených a my Vám pošleme email keď napíše ďalší článok
Pridaj k obľúbeným

Hlavné správy

DOMOV

Gašpar zdržuje. Kočnerovho policajta neriešia

Policajný prezident tvrdil, že požiadal o správu, aby mohol zakročiť.

SVET

Bývalý populista Fico nás zradil, znie z Poľska aj Maďarska

Fico o budúcnosti v jadre EÚ hovoril už na jar, médiá si to nevšimli.


Už ste čítali?